Velikonoce
Pátek 25. 3. 2005
Ráno jsem vstala už v šest, abych se ještě stihla umýt, byl to prozíravý tah, protože tam, kam jsme jeli, nebyla koupelna. Sraz byl v půl osmé na Kobylisích u fontánky (holky tam měly sraz přesně v 7:33). Na srazu jsem zjistila, že s námi jedou i kluci (původně měli jet už vlakem v půl osmé z Hlaváku). Takže jsme nakonec všichni společně odjeli na vlak a strávili jsme společně ještě další asi dvě a půl hodiny ve vlaku. V Jihlavě jsme se rozdělili, kluci jeli dál vlakem a my jsme jeli ještě s Čolkem autobusem do Brtnice. Teď budu popisovat holčičí cestu a ke klukům se pak ještě vrátím.
Z vlakového nádraží v Jihlavě je to na autobusové docela dost daleko, takže můj problém, co tam budeme těch 45 minut dělat, odpadl a nakonec jsme to jen tak tak stihli. Vystoupili jsme v Brtnici na náměstí, nakoupili a vydali jsme se hledat místo na oběd (hlad měl totiž jen někdo). Asi po dvou kilometrech jsme konečně vyšli z „průmyslové zóny“ a sešli k údolí Brtnického potoka (to už měli hlad všichni) a tam jsme se naobědvali. Sešli jsme k Brtnickému potoku a šlapali podél něj, cesta byla moc hezká a pohodová, ale jen do té doby, než jsme zjistili, že tam, kde jsme měli „potok“ přejít, zbylo z lávky jen zábradlí. Bylo to poměrně smutné zjištění. Šli jsme dál po promočené louce (myslím, že nakonec nezůstal nikdo, komu by alespoň jednou nenateklo do bot) a hledali, kde by se dalo potok nějak přejít. Po chvilce holky objevili kládu přes potok a okolo naplavené dřevo. Rozhodli jsme se to zkusit, ale asi jsme měli jít dál a počkat na most. První šla Dina a po ní postupně všichni. Asi v půlce šla Mimi, která se propadla skrz to naplavené dřevo a do pasu byla pod vodou i s batohem, Čolkovi a Dině se jí nakonec podařilo vylovit a na druhém břehu se Mimi převlékla do suchého oblečení. Když jsme se všichni úspěšně dostali na druhou stranu, zjistili jsme, že mezi námi a lesem, kde už na nás mávala modrá značka, je podmáčená louka, přes kterou se suchou nohou nedá projít. Pár z nás si zulo boty, vyhrnulo kalhoty a šli jsme „mokrou nohou“ a zbytek si nanosil nějaké dřevo a přešel to po něm. Ti nejodvážnější, kteří věřili svým botám a měli je dost vysoké, to zkusili přejít. Pokračovali jsme po modré a po cestě jsme měli potkat zříceninu hradu Rokštejn. Vyšli jsme z lesa a před námi se tyčila obrovská zřícenina. Bohužel jsme měli skluz kvůli nečekanému překonávání řeky a louky, a tak jsme pospíchali dál. Skoro došlo i na hru dohoň vláček (místy to tak i skutečně vypadalo), ale nakonec jsme se přiřítili na zastávku včas. Vlak měl 40 minut zpoždění, takže jsme stačili i vydechnout. Nakonec přijel a dokonce jsme jeli zadarmo, protože k nám průvodčí za ty dvě zastávky nestačil dojít. V Třebíči jsme našli ubytování (bylo kousíček od nádraží), bydleli jsme v čajovně, kde měli taky spoustu deskových her, takže jsme využili každou chviličku a zkoušeli nové i staré hry. Ubytovali jsme se a šli jsme nakoupit do Delvity (byla hned za rohem, prostě komfort). S večeří to bylo dost složité, protože hrnce nám přinesli až po ní, ale i tak jsme se najedli, hráli hry a v deset šli spát.
Lucka
Sobota 26. 3. 2005
Ráno jsme vstávali už v sedm deset (jako na táboře), protože nám po osmé jel vlak do Náměště nad Oslavou. Odtamtud jsme měli naplánovanou cestu po červené údolím Divoké Oslavy až k ? a pak po druhé straně zpátky po zelené. Asi po třech kilometrech jsme přišli k rozcestníku, kde bylo napsáno: cesta jen pro zdatné turisty, při velké vodě a mrazu neprůchodná. Trošku nám zatrnulo, ale nezbývalo nám nic jiného, než pokračovat. Šli jsme podél vody a cesta byla celkem v pohodě, až do chvíle, kdy jsme si všimly, že v dálce kouká do vody skála a cesta před ní končí. Když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že na skále jsou přidělané řetězy a pomocí nich se máme dostat na druhou stranu. Vody bylo ještě docela dost a skála byla poměrně kluzká, takže to bylo dost hustý (tedy kluzký). Nakonec všichni skálu překonali a šli jsme dál podél řeky, okolo zříceniny hradu Lemberk (kde zříceninu připomínala jen cedulka, ale zase tam byl krásný výhled na řeku). Dalším zpestřením naší cesty byla mrtvá srnka v potoce, kterou holky uviděly, když obdivovaly mloka skvrnitého nebo jak se to jmenuje. Když jsme sešli opět k řece (přesněji k místu, kde jsme ji měli přejít), na rozcestníku bylo napsáno brod. Podívali jsme se směrem, kterým ukazovala šipka a opravdu, cesta se ztrácela v řece a na druhém břehu se opět vynořovala. Za letních měsíců se zřejmě z Divoké Oslavy stává malá říčka, teď se to o ní ale rozhodně říci nedalo. Dali jsme si oběd a tím získali čas, abychom se poradili, co dál. Operativně jsme změnili cestu a rozhodli se, že půjdeme do Kralic. Po obědě jsme si dali malý velikonoční kvíz místo poledního klidu a vydali se do Kralic. Cesta vedla daleko od všech řek a potoků a ani nebyla tak špatná, jak na začátku vypadala. V Kralicích na zastávce jsme si ještě stihli zahrát kus etapovky a pak už nám jel vlak zpátky do Třebíče. Seděli jsme v úplně prvním vagóně, hned za kabinkou strojvedoucího. Ten byl děsně v pohodě a pozval nás k sobě, jestli se nechceme podívat, jak se řídí vlak. A tak si postupně všichni šli prohlédnout kabinku strojvedoucího. Po cestě jsme potkali kluky, kteří se rozhodli zkrátit si cestu, a tak jsme dojeli do Třebíče všichni společně. Od kluků jsme se dozvěděli, že šli z Náměště stejnou cestou jako my, ale protože oni nemohli cestu uhnout někam jinam, nezbývalo jim, než se přes řeku dostat. Náhodou jeli okolo vodáci na raftu. Karel je zavolal a převezl kluky na druhou stranu. Večer jsme šli nakoupit a pak jsem vařili a hráli stolní hry až do večerky. Pak jsme šli spát.
Lucka
Neděle 27. 3. 2005
Na dnešek jsme měli naplánovanou prohlídku Třebíče a pak vajíčka, vajíčka a vajíčka. Ráno jsme vstali a po snídani šli do města. Nejdřív jsem řekla holkám něco o historii Třebíče, pak jsme prošli městem k bazilice svatého Prokopa, kde byla zrovna velikonoční mše, takže jsme jen nakoukli dovnitř a pak jsme se šli podívat do muzea, kde nás prováděla trošku zmatená paní průvodkyně, která z nás během prohlídky dost rostla. Pak jsme zašli ještě do Židovského města a dali si na hoďku rozchod po městě. Před obědem jsme šli nakoupit poslední zásoby jídla a rozloučit se s Delvitou, kde už nás paní u informací znala a slibovala nám, že až přijede do Prahy, že se za námi podívá. Po obědě jsme si dali malý polední klid a vrhli se na vajíčka. Ta, co jsme nerozbili, nenakřápli nebo jinak nezničili, nakonec dopadla docela dobře. Po svačině jsme šli hrát ven pár her, abychom pořád neseděli uvnitř a trošku se pobavili. Mezitím přišli kluci z proutků, a tak jsme hráli pár her společně a pak jsme se vrátili na večeři. Jako každý rok probíhalo tradiční zkoušení a schovávání pomlázek. Večer proběhl stejně jako ty minulé, protože bylo málo plotýnek na vaření, vařilo se postupně a ostatní mezitím hráli různé stolní hry. Protože se ze soboty na neděli posouval čas, tak se v době večerky ještě nikomu nechtělo spát. Proto jsme šli spát o trošku později.
Lucka
Pondělí 28. 3. 2005
Ráno jsem se probudila v půl deváté a všude bylo ticho. Šla jsem vzbudit děti, holky hned vylítly ze spacáků a utíkaly ven. Kluci se velmi vlažně zvedli a šli snídat. Když už snídali docela dlouho a začínalo to být trapné, řekl jim Čolek, že „mlátit“ se smí jen do deseti a pak už ne. Na to se konečně zvedli a odešli ven. Za chvíli už začalo klasické velikonoční ráno. Kluci honili holky po areálu školy, holky dávaly klukům pentličky a nakonec jsme se všichni sešli u vajíček a beránka, toho jsme úspěšně snědli a začali uklízet. To trvalo dost dlouho, protože se obě místnosti museli uklidit a ještě vyluxovat. Ti, kteří už měli všechno hotovo, postupně odcházeli ven hrát hry. Po dvanácté nám jel vlak, kterým jsme po několika přestupech úspěšně dojeli do Prahy. Hurá.
Lucka
Štěně 25. 3. 2005
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |