M.I.S.E Mission Impossible
Aneb super zabíjecí výprava připravovaná našimi rovery.
M.I.S.E je extrémní závod, konaný letos již počtvrté, který měl letos 35 kilometrů (+ asi 15 km bloudění), které člověk musí ujít za 1 den a ještě přitom plnit úkoly na stanovištích.
Sraz byl mírně nešťastně vymyšlený, měli jsme ho totiž v 15:00 na Hlavním nádraží, takže kdybych měla 6 hodin, tak to absolutně nestíhám. I tak jsem se bála, že přijdu pozdě, jelikož jsem se zdržela ve škole. Ale pak jsem v metru potkala Zoubka, takže to bylo v pohodě. Nakonec jsme na Hlaváku ještě 25 minut čekali na vlak, takže dobrý. Z naší družiny Medvíďat tam byla naše klasická sestava (tzn. Kája, Růža, Zoubek a já), což je mimochodem dost nešťastný, jelikož skupinky jsou po třech.
Ve vlaku bohužel nebyly kupéčka, ale i tak jsme se tam dost dobře bavily. Kája měla s sebou kukuřičné křupky, takže jsme se i najedly. Pak tam za námi přišel nějakej starej dědek a řek, že máme zavřít to okno. Tak jsme ho začaly zavírat a Rákos k tomu řekl: "Jo zavřete to okno holky, aby pánovi nenastydly vaječníky." Samozřejmě že celý vagón (nebo aspoň ta skautská část cestujících) dostal pořádný výtlem. O zábavu tedy opravdu nouze nebyla.
Když jsme dojeli do Doksů (mimochodem společně se skautkami z Kladna, který na M.I.S.I jely taky), tak nás čekalo velice příjemné překvapení v podobě odvozu na základnu mikrobusem (mimochodem s úžasně pohodlnými sedačkami, jak jsem ocenila zvláště o den později).
Na základně už byly všechny oddíly, které tam být měly a taky tam samozřejmě byli skoro všichni naši roveři, kteří akci organizují a jsou na stanovištích. Základna sice byla malá, ale my jsme se tam vešli. Většina lidí ale spala venku buďto ve stanech, nebo pod širákem, což muselo být při těch nočních mínus čtyřech stupních velmi zajímavé.
Jak jsem zjistila, nikdo z holek na mě do skupinky nezbyl, jelikož jsem původně měla být s Máťou, která nejela. Tak jsem nakonec byla s H2Očkem a Honzíkem. Přežít se to dalo.
Na M.I.S.I se vždycky večer pouští film, podle kterého ta M.I.S.E je, letos se tedy pouštěla Mission Impossible. Já jsem se osobně dívala jen na začátku, protože se to jednak pouštělo venku a tam byla strašná kosa a jednak jsme měli vyrážet jako první (v 6:30), takže by nebylo zrovna inteligentní se dívat na film, který trval do tři čtvrtě na jedenáct. Ale nakonec to stejně vyšlo nastejno, protože ti uvnitř příšerně řvali asi do půlnoci a já v hluku prostě neusnu. Když pak konečně sklapli, tak jsem taky nemohla usnout, nevím proč, ale fakt je, že jsem toho naspala tý noci strašně málo.
Další den byl závod, na který jsme, jak už jsem řekla, vyráželi první. Dostali jsme (černobílou!) mapu na které bylo místo prvního stanoviště. Tak jsme šli. A zabloudili. Pak jsme potkali Bunny, Janu a Terku, které zabloudily taky, tak jsme pak šli asi dvacet metrů za nimi a nakonec jsme teda nějak na to stanoviště došli. Z druhé strany, než se mělo. Ale sami jsme nebyli, takže dobrý. Byla tam dvě lana nad řekou. To se mělo přejít. Nezní to těžce, co? Ale ono to spodní lano bylo příšerně prověšený! Což znamená, že jsme se po cestě docela slušně namočili, z naší skupinky teda jenom já, protože na druhý straně se mi mírně nepodařilo vylézt na břeh, jelikož to tam měli strašně daleko od sebe. Samozřejmě, že jsem spadla do tý řeky! Ona nebyla hluboká, ale v půl osmý ráno si namočit celý kalhoty není zrovna příjemný! Zpátky jsem se teda už na to lano (které se mimochodem příšerně zařezávalo do rukou a nohou) vykašlala a přebrodila to (au, tam bylo kamení). H2O to pak přelez tam a zpátky po tom horním laně stylem lenochod, takže požadované tři přelezy jsme splnili a vyrazili dál na cestu s asi půlhodinovým čekacím časem. (Před námi tam byly totiž asi tři skupinky.)
Druhé stanoviště se nalézalo na Havraních skalách, což bylo od prvního naštěstí docela kousek. Šli jsme. A... zabloudili. Tady ale tak drastický jako jinde nebylo, jen jsme si vyšli jeden kopec navíc. Inteligence, no…
Na dvojce bylo za úkol slaňování. Ze skály. Bylo to dobrý, až na ten začátek. Chytře jsem si přitom odřela ruku, ale jinak to opravdu nebylo nic zlého.
Trojka měla být někde u Skalní brány. Rozhodli jsme se, že to krossnem skrz les, což se poté ukázalo jako nejblbější nápad, co jsme kdy měli. Na silnici jsme došli, chvíli jsme šli po ní, tušili jsme, kde jsme. Jenže pak nastal problém. Odbočili jsme na místě, které vypadalo jako správná cesta. Jenže vypadalo! Bylo tam samozřejmě velký kulový. Tak jsme to krossli zpátky na silnici a po chvilce vidíme rozcestí a na něm stojí 3 Liberečáci a radí se. Za chvilku přišly z jedné z těch cest 2 skupinky, který byly z našeho střediska. Ty skupinky se začaly radit s těma Liberečákama, tak jsme šli taky k nim, abychom zjistili, jestli někdo něco neví. Zjistili jsme akorát to, že nikdo neví absolutně nic a že holky volaly Culíkovi, která jim nakázala se vrátit na zelenou. Jenže jak na černobílý mapě máme poznat zelenou?!
Tak jsme se teda vydali na cestu společně, všech 13 (jedna supinka byla čtyřčlenná). Zajímavý, že na všech akcích tohohle typu se říká, že by se skupinky mezi sebou neměly bavit atd. a vždycky se to poruší. Nakonec nás na to stanoviště dostali ti Liberečáci. Tam sem měl pomocí vysílaček najít nějakej někdo, kdo nám dal DVDčko s tim, že na co to je se dozvíme na čtyřce. Na tomhle stanovišti jsme potkali Culíka, která nám řekla, že kdybychom hned od začátku šli po zelený, tak jsme vůbec nemuseli bloudit, jim že cesta tam trvala jen asi půl hodiny. Dobrý no…
S radostí můžu říct, že cestou na čtyřku jsme NEZABLOUDILI! Ale čtyřka se mi moc nelíbila. Měli jsme si opsat výslovnost arabskejch (kdyby aspoň japonskejch!) číslic a potom si pustit to DVD a psát si ty čísla v tom pořadí, jak tam byly. Pak se to mělo vyluštit. Netušili jsme absolutně jak, pak nám to řekli, ale pak jsme už na to neměli čas. Takže dobrý, no.
Pětka, to byl hlavní kámen úrazu. Byla na vršku Šroubenýho (to je kopec u Máchova jezera), takže jsem mysleli, že dojdeme do Strarých Splavů a budeme tam. Co se na tom dá zkazit? Absolutně všechno!
Došli jsme na rozcestí, tam doleva vedla cesta do Starých Splavů, doprava vedla zelená do někam. H2O tvrdil, že je to na zelený, tak jsme po ní šli. Pohodovým tempem po silnici. Pak jsme došli k rozcestníku a vidíme: na Starý Splavy doleva 5,5 km. Tak jsme tam šli. Po chvíli nás došly Kája, Zoubek a Růže a předešly nás. Pak jsme došli do města, mysleli jsme, že jsme v těch Starých Splavech. Viděli jsme holky, jak se na něco ptají nějakých kolemjdoucích a potom Kája řekla nahlas: "Jsme úplně blbě!" My jsme to nijak zvlášť neřešili a šli jsme se podívat po tom Mácháči. Nenašli jsme, vrátili jsme se ke kolejím, kde jsme začínali a šli jsme se zeptat kolemjdoucích. Ti nám to vysvětlili strašně složitě, ale aspoň jsme něco věděli. Tak jsme šli podél kolejí k modré, na kterou jsme měli narazit. Pak jsme si všimli zastávky a s úžasem na ní přečetli, že jsme v Jestřebí, což bylo tak trochu na okraji naší mapy a od Mácháče asi sedm kiláků vzdálený.
Cesta naštěstí byla v pohodě, cestou jsme si navzájem vyčetli, kolik pizzy a číny sníme, až budeme doma a dohodli jsme se, že bychom měli dostat nějakou cenu za nejvíce ztracení. Kopec jsme naštěstí našli v pořádku a stanoviště na něm taky. Mělo se tam odhadovat čtvrt hodiny. V pohodě jsme tam seděli, kecali s Borůvkou a Kosťou a po chvíli jsme řekli, že už by to mohla být ta čtvrt hodina. A spletli jsme se jenom o minutu!
Potom mi volala Zoubek, jestli tam náhodou nenechaly svojí kartičku, do které se zapisovaly stanoviště. Nenechaly a tak jsme se teda vydali stejnou cestou jako ony, jestli jí ty tři nevytrousily cestou. Po chvíli mi volala Zoubek: "Zabij Káju, ona jí měla celou dobu u sebe." Nedalo se nic dělat, pokračovali jsme dál krosem.
K Mácháči jsme došli a šli jsme na to místo, kde se mělo jet na kajacích přes rybník. Pak jsme si všimli kajaků a šlapadla na druhý straně jezera. Řekli jsme si, že to bude tam a vyrazili tam. Když jsme tam došli, dopluly tam zrovna ty kajaky a že prý se jezdí z druhé strany. Hlavně že se cestou na šestku nemůžeme ztratit! To nás, Borůvko, neznáš!
Pak jsme tam teda došli a čekali jsme, až přijdeme na řadu, zrovna totiž přes jezero pluly Zoubek, Kája a Růža. (Mimochodem, chudák Zoubek se na tom kajaku převrhla, protože do ní Kája narazila. V půl osmý večer, ou.) Když přivezli zpátky kajaky, tak jsme nasedli a jeli. Docela to šlo, ale alespoň mě se to strašně otáčelo a zmáčela jsem si celý kalhoty, jak mi na ně stýkala voda z toho pádla.
Když jsme dojeli tak nám bylo nakázáno dojít na sedmičku a potom už sejít se Sovičkou dolů a nechat se vyzvednout a dovézt do základny. Upřímně mi to moc nevadilo, chvíli předtím se mi totiž udělal puchýř, takže mě nijak zvlášť nelákalo dojít to až do desítky.
Na sedmičku jsme trefili celkem v pohodě, až na to že jsme přelézali ploty jakýsi obory. Znáte takovej ten drát, jak ho musíte objet celý tím očkem a nesmíte se toho drátu dotknout? Tak to tam bylo. H2O to zvládnul dost dobře.
Potom už nám zbývalo jen čekat na Liberečáky, což byla poslední skupinka, která mohla plout přes rybník. (Na kajaky se mohlo do osmi, zbytek, co to nestihl, byl odvezen zpátky do základny autem.) Když dorazili, tak jsme společně se Sovčou a Lumpíkem sešli dolů na silnici a po chvíli našli i odvoz. Byl to ten mikrobus! Teď jsem teprve ocenila, jaký měl úžasně pohodlný sedačky!
Po návratu do základny jsme dostali buřt guláš a šlo se spát. Mám takový pocit, že jsem usnula ještě v době, kdy tam mluvili, nebo chviličku potom. Rozhodně jsem spala jak zabitá.
V neděli jsme si zabalili, zahráli si hru "Internet," kterou naše skupinka mimochodem vyhrála, a poté bylo vyhlášení výsledků. Skončili jsme osmí ze šestnácti a já to beru jako docela dobrý výkon, protože to mohlo dopadnout mnohem hůř. Na vlak nás opět odvezli, ale bohužel už ne tím mikrobusem. Jeli jsme společně s Kladňákama, což znamenalo třikrát přestupovat, ale dalo se to přežít. A myslím, že se nám povedl historicky nejdřívější návrat z víkendový výpravy: V 16:10!
M.I.S.E je závod opravdu extrémní a já jsem ráda, že jsem přežila celá. A opravdu myslím, že nevadí, že jsme nedošli, vždyť jsme nebyli sami! Do základny došlo pěšky pouze 6 skupinek, mezi nimi jenom jedna z našeho střediska a to Zoubek s Kájou a Růžou. Přeci jen to byla Mission Impossible!
Štěně
Štěně 15. 4. 2011
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |