Voda (Vltava)
Pátek 1. 6.
Když chcete jet na vodu se skautem a zjistíte, že tam jede i Čenda, vřele vám doporučuji si promyslet všechna pro a proti toho být mokrý a podle toho znovu důkladně rozvážit své rozhodnutí. S Čendou na vodě totiž sušší rozhodně nezůstanete.
Ale vraťme se na začátek. Odpoledne na Den Dětí je zřejmě nejlepší doba na to, aby si mozek vyšel na procházku. Jedině tak mohu vysvětlit skutečnost, že jsem po odchodu z domu s údivem zjistila, že jsem si místo turistických bot vzala boty do školy. Inu, letěla jsem zpátky domů, vyměnila boty, letěla ze schodů a zapomněla zamknout. Opět jsem tedy zvolila návratovou strategii a po zamčení bytu jsem se konečně vydala na sraz. (Ne, nestíhala jsem.)
Díkybohu jsem přišla jen o minutu později a dokonce jsem nebyla poslední.
Jako obvykle jsme jeli na Hlavní nádraží, kde jsme nastoupili do vlaku. Čolek ho stihnul taky, aspoň že tak.
Do kupéčka jsme se nasáčkovaly (Medvíďata) k jedné moc divné paní, která si pořád chtěla povídat. Sice řekla, že čtyři a dost, víc puberťáků že tam nechce, ale nemyslím si, že jí to pomohlo. Jak je známo, my umíme blbnout za dvacet.
Během jízdy jsme samozřejmě nelenily. Kája neměla s kým jet v lodi. No, kohopak jsme jí to dohodily? Vodičku přece!
Další zajímavou příhodou byla operace „vyndejme Zoubkův kryt na mobil zpod sedačky.“ Čolek si na to vzal kombinačky, které nějakým zázrakem měl Maňas u sebe. Jedinou cestou totiž bylo odšroubovat a odsunout sedačku, což se nakonec podařilo a Zoubek měla svůj kryt zpátky.
V dalším vlaku, kterým jsme jeli zhruba hodinu, byla teprve zábava. Začalo to nevinně – ve vedlejším vagónu hrála nějaká nám neznámá skupinka dostihy. A jelikož tam bylo vidět, tak jsme se k nim samozřejmě přidaly (ne, to y není chyba, jen my holky). Když to druhá skupinka viděla, začali si s námi (přesněji řečenou s Janou a Áďou) dopisovat prstovou abecedou. Postupně jsme se dozvěděly, že jsou to Dráčci (a my jsme Dračice :-)), jsou z Roztoků u Prahy a taky jedou na vodu. Pozvali nás na večeři a deset minut na to přilétl z obou stran vzkaz „Jste trapný.“ A tak skončila naše milá konverzace.
Kemp naštěstí nebyl od nádraží daleko. Postavily jsme stany, pokecaly s klukama, dali věci do barelů, vyložili lodě, vyčistili si zuby (někteří) a zapadly do spacáků.
Sobota 2. 6.
Vstali jsme, najedli se, zabalili. Stan samozřejmě putoval ke mně, jak jinak. Ještě že si beru tak málo věcí. V lodi jsem jela se Zoubkem. Dokud si neřekli, že to tak opravdu nepůjde, vyslechla jsem si spoustu „kam to zase jedeš?“ (Já za to nemůžu, já Zoubka prostě nepřetáhnu!) Poté nás rozhodili, mě strčili k Áďe a k Zoubkovi strčili jako zadáka Janu. Poté už cesta pokračovala relativně klidně. (Pokud u nás něco takového existuje.)
Na oběd jsme měli chleba, pomazánkové máslo a v (alespoň v mém případě) husí kůži. Přeloženo – jelikož na vrcholku mého barelu se jaksi nalézal náš stan, nestálo za to ho otevírat, tím pádem jsem mrzla v plavkách a tričku. To už i Vodičkovi byli tou dobou sušší. (Vyklopili se na prvním jezu.)
Po obědě jsme vesele pluli dál po oleji – já s Áďou a Ála s Připem pěkně vedle sebe. Úplně vzadu. Nakonec mě s Álou naši zadáci překecali, ať se sesedneme do jedné lodě a je necháme vesele se placatit vzadu a bůhvíco dělat. No, tak jsme jely. S Álou už mi kormidlován šlo moc líp, přece jenom ji přetáhnu. (Zvláště když vůbec nepádluje.)
Ostatní na nás čekali na svačinové pauze o kus dál. Na Ále jsem vyloudila kousek její sušenky a potom jsem koukala po něčem dalším. Aneb – Jelen měl Orea. Dal nám je (Medvíďatům) v naivní víře, že je nesníme. Inu, co na to říct? Přepočítal se, Jelínek. Milá Orea zmizela v průběhu několika málo minut.
Vypluli jsme dál. V cestě ke kempu nám stály ještě dva jezy, které ale nebyly překážkou nijak obtížnou. A to už jsme dorazili do kempu. Kája s Káťou využily situace a s náramnou radostí se vrhly do vody. (To oblečení jim do druhého dne neuschlo, chicht.)
Postavily jsme stan a sedly si k večeři, ke které byly čínské polívky. A k nim je potřeba co? Vařič přece! Jenže náš vařič se rozhodl nechat nás o hladu. Přeloženo – poté, co se dovařila moje polévka, došla bomba. Nakonec nám Lišky půjčily ten svůj, takže o hladu holky nebyly. Lišky mezitím uvařily čaj, takže jsme dokonce měly i ten. A s medem!
Po večeři se rozhodlo, že se bude hrát frisbee. Co to tam při rozhazování Čenda dělal, to opravdu nepochopím. Kde na to bere tu energii?
Při samotné hře jsem chvíli tak chodila a tvářila se, že hraju, poté jsem šla na WC a následně jsem se ke hře už nevracela. Zoubkovi se z vody trochu zvedla teplota, takže dostala paralen a šla si lehnout. Mně se z toho sluníčka spálily stehna, takže jsem dostala Panthenol a šla se dívat, jak Kája s Káťou vaří Vodičkovi večeři.
Proč ale Kája s Káťou vařily Vodičkovi večeři? Inu, to bylo takhle: H2O měl kuře na smetaně. A holky byly samozřejmě celý „Dáš nám pak taky, viď?“ Nu, a on prohlásil, že jim teda jako dá, ale když mu to uvaří. Načež se holky po sobě tak podívaly a „Uvaříme mu to.“ Půjčily si tedy od Lišek vařič a pustil se do kuřete. Jenže milý vařič si řekl, že spolupracovat nebude a mile nám odešel do kytek. No, H2O tedy vyndal svůj, na tom se něco jakž takž uvařilo, ale potom vypověděl službu i ten. Shrnuto a podtrženo – kuře na smetaně nebylo.
Tou dobou jsem ale já už s radostí mířila směr spacák. Zpětně jsem se dozvěděla, že Káťa všechny naštvala stěžováním si, že se jí země houpe pod nohama. Já jsem to upřímně ani slyšet nepotřebovala, se mnou se rovnou točil celej spacák. Ale nakonec jsem usnula a ani jsem neslyšela podruhé vracející se holky.
Neděle 3. 6.
Vzbudili jsme se do krásné slunečné (v rámci možností) neděle. K snídani byly kornflejky. Sbalily jsme stan, navlékli jsme si (někteří s nechutí) oblečení do lodě a vyrazili vstříc krumlovským jezům, já opět vzadu s Adélkou.
První jez byl relativně v pohodě, háčka (tj. mě) to jenom „trošku“ postříkalo. Stejně tak ten druhý, ten ale stříkal „o trošku víc.“ Třetí to samé, tam se ale lidi i vyklopili a Áďa je šla zachraňovat.
Poslední jez, to vám byla „hrůza“! On se opravoval, on tam nebyl!! Sbohem, cvakutí! Lodě šly dolů přeci jenom ale po jezu – udělali jsme konvoj a spouštěli je.
Po spuštění jsme se Zoubkem opět skončily v jedné lodi, Zoubek jako zadák. Upřímně, tentokrát jsem já měla právo říkat „kam to zase jedeš?“ Po chvíli Jana s Áďou (naši původní zadáci) pochopily, že tok to asi nepůjde a Jana se vyměnila se Zoubkem. Takže jsem skončila jako Janin háček.
Po krumlovských jezech (alespoň doufám) nastala epizoda Čenda potápka. Přeloženo – Vodičkovi šli nějakým „záhadným“ způsobem ke dnu. Chudáci mokrý! :-)
Jo, chudáci mokrý, jenže o něco později se Čenda vypravil na nás! (Říkala jsem něco o sbohem, cvaknutí?) Já jsem z lodi radši dobrovolně vystoupila, aby mě nepřevrátil s ní. Můj oddílák, který jsem měla cestou přes stehna, aby se mi ještě víc nespálily, už takový štěstí neměl.
V lodi samozřejmě skončilo hafo vody. Nakonec to skončilo se mnou, Janou a Zoubkem vzadu, ale po událostech, které doteď moc nechápu, jsme loď konečně dopravily k ostatním, kde se po velkém houbičkování konečně voda z lodi dostala tam, kam patřila.
Nu, a jeli jsme. A jeli a jeli a jeli. A najednou se spustil déšť. Říkala jsem: „Voda zezdola, voda seshora, jestli bude ještě voda ze strany, tak někoho, Čendu, zabiju.“ Voda ze strany díkybohu nebyla a zrovna na jez déšť ustal. No, sjeli jsme tedy jez, Kája dokonce jako zadák. Já jsem dokonce (Jano, miluju tě!) neschytala žádnou další vodu. Teda, né že by na tom tou dobou už záleželo.
Kousek po jezu se déšť spustil znova, takže když jsme dorazili do cíle, nezbývalo nám nic jiného než vykládat za mokra. Přesunuli jsme se pod střechu, šly se převléct a vrhly se na oběd. Většina z nás neodolala pokušení teplého jídla, takže jsme kempu udělali i tržbu.
Poté už nastala ta „zábavná“ část výpravy – cesta na vlak. Potkali jsme dokonce i naše kamarády z vlaku a tak jsme ten 1,2 kilometrový krpál šlapali společně. Inu, sezení je opravdu nejnáročnější činnost. Všechno nás (alespoň tady mě) po těch dvou dnech strávených v lodi bolelo.
Cesta prvním vlakem byla v mém a Kátině případě celkem nezáživná – usnuly jsme totiž. Káťa doopravdy, já tak napůl, aneb, jak tomu ráda říkám, jela jsem na „off mode.“ Tj., člověk sice nespí, ale to neznamená, že vnímá.
Druhý vlak byl o něco záživnější – Kája se škodolibou radostí připomínala Vodičkovi a Připovi, že do angličtiny mu zbývá už jenom osmnáct hodin. (Sedmnáct, šestnáct…) někdo jí asi měl hodně rád... :-) Zoubek nás s Káťou neustále štvala tím, že nám nechtěla prozradit, kdo se jí líbí, že prý je to tajemství. (Jaképak tajemství, věděly to Jana, Áďa a Terka, to se rovná celý středisko!)
Nakonec jsme se to ale dozvěděly. Cestou v metru, ale já to sem v rámci zachování Zoubkova „tajemství“ psát nebudu.
Nu, a co bylo potom? Stručně řečeno v mém případě – domov, palačinky a odjezd na jazykáč. Chce si to někdo vyměnit. Nabízím týden němčiny za cokoliv kromě fyziky!
Štěně
Štěně 1. 6. 2012
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |