Podzimky (Adršpach)
Sraz byl tentokrát přímo na Hlavním nádraží, což bylo štěstí, protože jsme my starší nemuseli opouštět odpolední vyučování tak brzo. Na Hlaváku bylo narváno – nebyli jsme jediní, kdo odjížděl na prázdniny pryč. A kamže jsme to vlastně jeli? Do Adršpachu, na moji chalupu.
Cesta vlakem proběhla na naše poměry klidně, až na fakt, že jsme poslední hodinu (ze tří) museli stát v uličce, kde nás každou chvilku někdo přelézal.
Když jsme konečně po dvou přestupech dorazili na zastávku Adršpach, měla jsem upřímně trochu potíže najít cestu k chalupě. (Byla tma, no!) Nakonec jsme se tam ale zdárně dostali, i když jsme šli přes mokrou louku.
V chalupě už na nás čekal zapojený radiátor, takže tam bylo i teplo. (Což se normálně u naší chaty nestává.) Lentilka dorazila téměř souběžně s námi, takže po příchodu jsme se jali vynášet z auta proviant.
Co se týče uložení, my holky jsme si zalezly do ložnice a obýváku/jídelny a kluky jsme poslaly na půdu, že to tam zvládnou. K tomu, jak to tam zvládli, se ještě vrátím později.
Druhý den ráno jsme po snídani (ke které mimochodem byly rohlíky se sýrem) vyrazili do Adršpašských skal. Bylo celkem hezky, jenom trochu mlha a bylo dokonce tolik teplo, že si někteří při Trojnožce a Slečince a úchylovi sundali bundy. (V dalších dnech to už dost dobře možné nebylo.)
Za místo na oběd byly určeny stoly u Ozvěny. Jenže ouha, když jsme tam došli, byly stoly okupovány skupinkou čekající na vlak, jakými-si Medvědy z Veselí. Co jsme měli dělat? Vzali jsme jejich členy starší deseti let a otestovali jejich výdrž hrou Král vysílá své vojsko.
Po obědě jsme vyrazili na zříceninu hradu Adršpach, na které byl krásný výhled – mlha, mlha, zase mlha a stromy. No, co se dalo dělat.
Výstup na hrad jsme stihli rychleji, než Lenťa zamýšlela, takže jsme se po cestě zpátky zastavili na louce na hry Brutální rybář a Půlková baba. Mimochodem, jestli si myslíte, že z baby nejde udělat brutální hra, tak nás neznáte.
Třetí den jsme vyrazili pro změnu do skal Teplických. Po cestě jsme s úžasem zaznamenali něco bílého padajícího z oblohy. Ano, byl to sníh, ale zatím jenom malá ochutnávka toho, co mělo přijít později.
Cestou zpátky jsme se zastavili na brutální bago, které ovšem hráli jen ti ochotní se zabít. My nehrající jsme se po chvíli sebrali a zamířili do chalupy udělat čaj, který jsme už docela silně potřebovali.
Když se pak uráčili vrátit i ostatní, proběhl večer ve znamení ET volá domů, koštěte a fackované.
Když jsme si šli lehnout, s údivem jsme zjistili, že venku je úplně bílo. Také, že po chvilce přiběhly Áďa s Kájou a všechny deky (které si holky nasyslily pro sebe) putovaly nahoru, protože kluci měli na půdě teplotu, která se od té venkovní lišila opravdu jen nepatrně. Méně otužilá (nebo, chcete-li, méně sebevražedná) část kluků se přesunula dolů, kde jim Terka s Máťou a Lentilkou udělaly místo v jídelně.
Dopoledne dalšího dne jsme věnovali hraní her, protože vlak do Police nad Metují odjížděl až okolo jedné odpolední. (Ne, ten v 7:50 se nám stíhat opravdu nechtělo.)
A co v Polici? No, muzeum Merkuru přece! V dílně, která je součástí muzea, vytvořily malé holky společně s Áďou a Janou metr. Proč ne…
Po muzeu Merkuru jsme zamířili do Penny, kde jsme si téměř všichni nakoupili proviant, protože tři chleby na třiadvacet lidí je opravdu nepostačující počet.
Do chalupy jsme se vrátili už téměř za tmy, což ovšem nevadilo, vzhledem k tomu, že tam na nás čekaly roztopená kamna a večeře. (Lentilko, jsi zlatá!)
Večer jsme se téměř všichni sesedli v jídelně a hráli pantomimické hry, konkrétně jsme předváděli názvy filmů. Janička, Adélka a Terezka si pro zpestření vymyslely vlastní názvy filmů – Mezilesní porod všech mužů a Lepší (nevím jaká, pomozte) prostata, než příruční varlata. První jmenovaný byl dokonce předveden, ale druhý odmítli Šavidi předvést s tím, že je to moc perverzní.
Poté jsme zalehli. Bohužel v případě nás holek to nebylo na moc dlouho, protože naše milé rádkyně zjistily, že Jagogo, který nás po celé podzimky navštěvoval, se někam vypařil a „šly ho hledat.“ Což samozřejmě znamenalo, že po chvíli jsme byly vyhnány ze spacáků a po jedné nás vypouštěli na bojovku, kterou mezitím naše zlatíčka připravila. (Ano, ven a do sněhu.) Vyvrcholením této bojovky bylo nalezení účastenských lístečků, které byly poschovávány různě po domě. Ale holky, obdiv, plazit v noci ve sněhu!
Den odjezdu se nesl v duchu balení a úklidu. To, co jsem celou dobu očekávala, se samozřejmě splnilo (ne, nebyl to výbuch chalupy) a během vaření oběda (který jsme klasicky potřebovali dokončit co nejdřív) nám několikrát vylétly pojistky. Naštěstí se nám je vždy podařilo nahodit a oběd uvařit.
Po obědě jsme se sebrali, došli na nádraží a po jednom přestupu nasedli do vlaku směřujícího do Prahy. Během jízdy si k nám do kupé přisedl Vodička, což bylo důvodem mnohého smíchu. Zvláště samozřejmě, když do kupé vlétly Áďa s Janou a u příležitosti ročního výročí od prvního pokusu znovu Káju s Vodičkou oddaly. Tentokrát si ale dokonce řekli své ANO! (A pusa taky byla!)
Na Hlavním nádraží jsme si poslechli pár pokřiků vracejících se skautských či jiných oddílů. Ale to už jsme vesele mířili domů z letošních pořádně zmrzlých podzimních prázdnin.
Štěně
Štěně 24. 10. 2012
Komentáře:
| Máňa · 29. 11. 2018 v 14:09 Lit |
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |