Podzimní prázdniny (Tábor)
Pátek 24. 10. 2014
V pátek jsme se na fontánce sešli v pozdější hodinu, než je na nás obvyklé, konkrétněve tři čtvrtě na šest. Když už chyběli jenom ti, co chybět měli (tj. Přip, který se na místo dopravoval po vlastní ose a Áďa, Čenda a Cvak, kteří se k nám měli přidat až v neděli), vyrazili jsme na Hlavní nádraží, kde jsme nasedli na vlak směr Tábor.
Když jsme konečně dorazili před Lužnickou plovárnu, Bobr, který nám měl předat klíče, tam ještě nebyl. Dlouho jsme však čekat nemuseli, za necelou půlhodinu dorazil a stejně tak i Přip. Byly nám předány klíče a to nejen od samotné Lužnické plovárny (kde mimochodem nebyla sprcha, což nás lehce překvapilo), ale i od klubovny vedlejší, což se o den později ukázalo jako velmi výhodné.
Ale o tom až později. Nyní jsme se naskládali dovnitř, odsunuli stoly ke stěně, abychom měli kde spát a vytáhli večeři. Když se všichni najedli, přišlo na řadu zahájení etapové hry. Její téma nebylo žádným překvapením pro nikoho, kdo zná alespoň to nejzákladnější z české historie. Ano, etapová hra byla na husitské téma.
Tento večer jsme přivítali nově příchozí do města Tábora a všichni společně jsme přijali podobojí. Poté, když se nově příchozí rozdělili na Staroměstské, Novoměstské a Táborské, si každá skupinka namalovala svůj kalich, který se po dobu zbytku pobytu bud naplňovat vínem. Kdo bude mít na konci kalich nejplnější, ten bude v nově vzniklém městě Tábor zastávat důležité funkce.
Když jsme si tedy toto všechno pověděli, nezbývalo už nic jiného, než si vybalit spacáky a karimatky a jít spát.
Sobota 25. 10. 2014
V sobotu ráno vyrazili Staroměstští a Novoměstští na nákup. Bohužel obchod byl dál, než očekávali, tak se vrátili o trochu později. Ostatní si mezitím stihli při rozcvičce připomenout, jak se vyhazují konšelé z okna při defenestraci.
Na jedenáctou hodinu jsme vyrazili na autobus, který nás dovezl do Týna nad Vltavou, odkud jsme se po naučné stezce vydali směr Bechyně.
Po cestě jsme potkali rozhlednu. Byla to taková ošklivá betonová věc, která ani nebyla moc vysoká, ale když už jsme u ní byli, tak jsme po úzkých schůdcích vylezli nahoru a podívali se na výhled na Týn. Ale výhled samotný byl asi nuda, jelikož Kobra si z nějakého popudu sundala botu a hodila jí z rozhledny dolů! Ještě že dole stála Ála, která botu sebrala a hodila jí zpět nahoru.
Co čert nechtěl, bota sice nahoru vyletěla, ale trochu výše, než jsme chtěli – uvízla totiž na střeše. Nyní následoval Připův hrdinský výkon, kdy se posadil na zábradlí a klackem šmátral po střeše tak dlouho, dokud botu neshodil.
Poté už jsme v době mezi obědem jen zastavili na jedno kolo trojnožky.
Zapomenuté jídlo se na našich výpravách stává nebezpečným trendem. Ne že bychom jako na výpravě za praotcem Čechem jedli suché pečivo, ale rohlíky s máslem a bez šunky jsou jen o stupeň lepší. No co, příště už si snad vezmeme všechno.
Po rozehřívacím kolečku jsme vyrazili dále, po cestě si zahráli půlkovou babu a poté jsme došli do vesnice, kde se nám milá naučná stezka, po které jsme měli celou cestu jít, jaksi ztratila. Naštěstí si umíme poradit a vyrazili jsme po žluté. Cesta se nám tím sice prodloužila, ale ne nijak výrazně. A autobus, který přijel místo vlaku, jsme taky stihli.
Po návratu a po večeři jsme se usadili ve vedlejší klubovně a pustili si Dějiny udatného českého národa, konkrétně epizody o husitech. Ale ty, jak jistě víte, mají každá kolem tří minut, takže co dál? V jaké české hře vystupují husité? No, ano, správně, v Cimrmanově Blaníku. (Poznámka – měli jsme nějak rozjetý film a smích v pozadí – lidé Cimrmanů znalí se smáli vždy tak půl minuty před danou replikou.) Bohužel u výměny mečů se nám film sekl, takže jsme vypli všechny přístroje a vyrazili do hajan. (Poznámka II. – někteří z členů do hajan nedorazili až do čtyř do rána)
Neděle 26. 10. 2014
Naštěstí nespaní do čtyř do rána nebyl takový problém, jelikož se v noci posouval čas, takže jsme se de facto vyspali až do devíti. Po snídani jsme vyrazili směr hrad Příběnice.
Co se týče svačiny, čekalo nás jedno nemilé překvapení. Lednička totiž vůbec nebyla ledničkou, ale převlečeným mrazákem a tak jsme si k svačině pochutnali na mrkvové zmrzlině. (A na hřišti jsme ulomili hlavu koni, ale to se neříká)
Po cestě nás čekal nácvik vozové hradby, kdy se skupinky měly dostat přes vozy (tj. Michala, Chipa a mě). Pobavili jsme se, a když přišel čas oběda, tak se po něm jen zaprášilo.
Během další cesty jsme si zahráli bago a zjistili, že půjčovat Patovi fotoaparát není příliš dobrý nápad – je tak nadšený fotograf, že si kvůli hezké fotce dokonce i zvrtne kotník. Ještě, že jsme měli s sebou lékárničku.
Samotná zřícenina hradu Příběnice je opravdu pouhou zříceninou. Jediné, co jsme tam z ní viděli, byl zbytek hradní zdi. Pak už jsme ale honem pospíchali na vlak.
Na nádraží nás čekal pan taneční mistr Přip, který nás naučil slowfox a blues. Možná by nás naučil ještě něco, ale to už nám opět přijel místo vlaku autobus a my do něj nastoupili.
O večeři se rozhodně nedá říct, že by jí bylo málo. Kaše bylo dokonce tolik, že poté vedle ostatních odpadků ležel zajímavě tvarovaný pytel.
Během večera se k nám také připojili Cvak, Čenda a Áďa. Druzí dva jmenovaní se rovnou připojili ke svým skupinkám a vydali se za křižáky, kteří mířili zkontrolovat vůdce skupinek, které předtím unesli. Nakonec však skupinky své vůdce zachránily a mohly jít s klidem spát a usnout tentokrát snad jenom kolem dvanácté.
Pondělí 27. 10. 2014
Jelikož přijela Adélka, byla rozcvička provedena jí a to venku.
Dnes vyrážíme do Zoo! A jelikož máme mapu a v rukou jí drží Zoubek s Chipem, tak se dokonce neztrácíme!
Proč se vesnice, kde je táborská Zoo, jmenuje Větrovy, nám bylo jasné v tom okamžiku, kdy jsme do ní vkročili. Foukalo tam dost a navíc byla dost velká zima, takže jsme si po prohlídce Zoo zahráli na kraby, kachničky a žabáky, abychom se zahřáli. Potom už jsme honem pospíchali do lesa, kde bylo tepleji.
Po cestě zpět do klubovny nás Cvak naučila lesní golf, u kterého jsme se všichni moc pobavili. Nutno dodat, že někteří z nás si během hry museli tak dvakrát třikrát měnit „hůl“, protože klacky se (kupodivu) lámou.
K večeři jsme měli beton krupicovou kaši, která se bohužel přichytila. Ale zvládli jsme to a hlady jsme taky neumřeli.
Po večeři jsme se, alespoň co se her týče, přesunuli na Žalý a zahráli si typické Žalý hry jako koště (pardon, mop) či na blbečka. Zlatým hřebem večera však byl parlament, který se nám dokonce podařilo i dohrát! Poté jsme si ještě zahráli městečko Palermo, kde mrtvoly nepochopily, že po smrti se nemluví a pak už nám jen zbývalo sebrat se a jít na kutě.
Úterý 28. 10. 2014
Na státní svátek jsme vyrazili do centra města, kde dostala každá skupinka mapu a měla se vyfotit na místech, které tam měla vyznačené. Zde se vyznamenala Cvakova skupinka, protože vedle kolekce fotek s určenými místy nafotila i kolekci fotek Táborský pomalovaných popelnic. A že byly moc hezké!
Zatímco dvě přiběhnuvší skupinky čekaly, až dofotí skupinka třetí, přišly ke slovu Angeeiny pojky, věc ze které byli všichni úplně paf už od začátku výpravy. To jsou takové svítící míčky nebo šátky na provázku a různě se s tím točí. Když to Angee za tmy předváděla, vypadalo to opravdu působivě. Naše pokusy už byly trochu slabší, ale rozhodně dostačující k tomu, aby se kolemjdoucí zastavili a dívali se.
Po návratu jsme si venku zahráli hry a poté jsme si dali salátek, který pro nás připravily Zoubek s Růžou. Děkujeme, byl to moc dobrý.
Následoval chvilkový polední klid a poté venkovní hra.
(Následující průběh je psán z pohledu křižáků:)
Husiti si na svojí základně vesele hráli hry a vůbec netušili, že jen o kousek dál na ně čeká křižácká armáda. (Chip, Michal a já.) Čekali jsme, až přijdou naši spolubojovníci a oznámí nám, že se husité blíží a mezitím jsme si procvičovali boj. (S míčky na gumičce.) Po chvíli Přip s Áďou konečně přišli, oznamujíc, že již brzy dorazí husitská „armáda“. Dál jsme procvičovali boj.
„Už jdou!“ byl zavelen povel. Zaběhli jsme za keře, že je překvapíme ze zálohy.
A oni nešli, byl to planý poplach.
Teprve na druhý pokud to opravdu byla husitská armáda. Málem si nás nevšimli, jak se hnali za třemi našimi spolubojovníky (Mozart, Růža, Ála), kteří nějakou dobu zastávali důležité funkce v husitských řadách a nyní přeběhli zpět na naši stranu.
Netrvalo nám dlouho, než husiti v následné kruté bitvě zaveleli na ústup. Bohužel zranění byla i na naší straně – Mozart si zvrtnul kotník. Ale pochodovali jsme dál.
V další bitvě asi husité našli nějakou skrytou sílu, protože už jsme je neporazili tak drtivě jako prve. Ale zatlačili jsme je až k jejich pevnosti.
Došli jsme k pevnosti a bez problémů jsme se probojovali dovnitř, husité se stáhli za nějaké povozy (=karimatky opřené o konstrukci), co tam stály. Nedařilo nám se skrz ty povozy probít. Pak najednou – ta hrůza – husiti byli všude. Napadali nás ze strany. Dva zajali a zbytek pobili.
(tady končí líčení zuřivé bitvy, napsané mrtvolou ze záhrobí)
Na oslavu vítězství jsme zapálili slavnostní oheň a upekli si buřty. Další oslavování se však odehrávalo vevnitř, protože i přes teplo ohně nám byla dost velká zima.
Ale že to vevnitř stálo za to! V klubovně se vytvořilo popraviště, kde kat sťal přeběhlíky, konkrétně Álu a Růžu.
Když jsme se zbavili zrádců, mohlo být vyhlášeno bodování. Na prvním místě se umístili Staroměstští a budou tedy ve městě Táboře zastávat důležité funkce!
Zbytek večera proběhl ve znamení her a po nich nám už nezbývalo nic jiného než jít spát.
Středa 29. 10. 2014
Dnes odjíždíme domů! Uklízíme, balíme, rovnáme stoly na původní místo… a na hodinku to přerušujeme, abychom si venku zahráli hru na stavbu města (Cvakem překřtěnou na 2048) a vevnitř elektřinu. Také si sníme polívku k obědu a po douklizení a pár kolech trojnožky vyrážíme na vlak do Prahy.
A ještě drobná zajímavost na závěr: metrem jsme museli jet na dvě části, protože jsme se do něj nevešli. Ale zvládli jsme to, všichni jsme se v pořádku na Kobylisy dostali a odtamtud už jsme jen zamířili domů a do sprchy.
Štěně
Štěně 24. 10. 2014
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |