Zahajovací výprava
Účastníci:
Já (Cvak), Lída, Štěně, Áďa, Toustík a Copík, Blanka, Kobra, Ála, Sůša, Sépie a později také Chip :)
Lokalita : Jabkenice (Jablečnice)
Sobota 20. 9.
V sobotu ráno (v půl deváté) jsme měly sraz na Kobylisích u fontánky. Potom, co kvůli nemoci odpadly Vlčík s Růžou, nás bylo jedenáct a v takovémto počtu jsme vyrazily na Hlavní nádraží, kde jsme na jednom z nejzadnějších nástupišť (už zas :D) chytly vlak do Nymburka. Ve vlaku jsme se dozvěděly spoustu zajímavých informací – měly jsme do večera vymyslet historii + názvy a zaměření naší vesnice a klanů – došly jsme k tomu, že vesnice ponese název Šelmix a klany dostanou jména podle čeledí šelem. Nakonec se jmenují Psovix, Kočkovix, Medvědix a Kunovix (ano, ke každému jménu jsme přidaly –ix :)).
Z Nymburka jsme jely autobusem do Seletic. Cestou jsme vymýšlely přezdívky pro Áďu a Naty a dodělávaly naší historii. Jen tak pro zajímavost, přezdívky byly vymyšleny následovně – Ádě se začalo říkat „Toustíku“ a Natálce „Copíku“. To proto, že Áďa má ráda tousty a Naty často nosí cop…. Ale zpět k Seleticím. Seletice jsou taková roztomilá vesnička, kde jsme se dozvěděly, že jsme v oblasti, kde se často objevují „římské hlídky“ (abyste rozuměli, vždy když někdo zvolal „ŘÍMSKÁ HLÍDKA!“, musely jsme se všechny poschovávat tak, aby nás nebylo vidět).
Pak jsme se už konečně vydaly na cestu směr Jabkenice (Jablečnice). Šly jsme lesem, a protože už bylo okolo dvanácté, hledaly jsme cestou nějaké pěkné místečko na oběd. Ještě během oběda nás Štěně stihla seznámit také s pojmem „jmelí“ a to zase znamenalo, že když někdo zvolal „JMELÍ!“, všechny jsme si musely stoupnout na nějaké vyvýšené místo.
Po obědě plném dobrot (jako třeba jablka máčená v nutele :P) jsme po družinkách hrály hru „pták ohnivák“ přičemž Adélka na sobě měla kolíčky a šátek na očích a my jsme jí ty kolíčky naprosto zákeřně a podle sundat dolů, ale tak, aby se nás nedotkla. Po této skvělé hře jsme za naše zásluhy získaly první přísadu do lektvaru a Blanka nám představila svůj super Boy-Band toaleťák. Boy-Band toaleťák se poté stal hrdinou celé výpravy. Po cestě nám přibyly také dva kolíčky – malí Římani, kteří fungovali na principu hry „Černý pasažér“, s tím, že na každé zastávce musel aktuální majitel kolíčku udělat nějaký šílený úkol, který jsme mu zadaly.
Pak jsme zas vyrazily a na další zastávce jsem měla kolíček já s Áďou. Dostaly jsme za úkol postavit „živý obraz“ – mohly jsme stát pouze na 1 noze a dvou rukách. Zároveň nám Štěně a Áďa představily další hru – tentokrát cestu přes rozvodněnou řeku plnou krokodýlů. To se hrálo tak, že jsme mohly přecházet jen po namalovaných kamenech a musely jsme jednu vzít na záda jako „vozík“. Za tuhle hru jsme dostaly skořici jako další přísadu a šly jsme dál. Cestou jsme si povídaly různé hádanky a rébusy a slovní hříčky a všelicos podobného tipu a najednou jsme stanuly před branami města Jabkenice (Jablečnice)… ne, kecám, tak dramatické to nebylo, ale zkrátka, stanuly jsme před Jabkenicemi (Jablečnicemi). Tam jsme si zahrály další hru, která se jmenovala „cesta do jeskyně“. Jednalo se o to, že jsme měly na zemi nakreslené hrací pole, které tvořilo asi šest čtverečků na šest čtverečků a my jsme musely dojít po cestičce, kterou znala jenom Áďa, až na konec.
Za tento úkol jsme dostaly nakrájená jablka jako další přísadu a vyrazily jsme dále, směr Jabkenice (Jablečnice). Když jsme se dostaly do ’centra’ uviděly jsme tam hájovnu, ve které žil Bedřich Smetana a nyní fungovala jako jeho muzeum. Když jsme to uviděly, nemohly jsme odolat a vyrazily jsme na prohlídku. Bylo tam spousta zajímavých věcí a místností, některé byly dokonce dochované. Mě nejvíce zaujal koncertní sál, kde byla nádherná akustika a tak jsme se rozhodly, že si zazpíváme. A zpívaly jsme zvesela hymnu skautek. Byl to krásný pocit zpívat v sále, ve kterém koncertoval Bedřich Smetana. Potom mě holky poprosily, jestli bych jim tam nevystřihla nějaké hezké pěvecké sólíčko a tak jsme jim zazpívala ‘Lásko má já stůňu‘ od českého skladatele Karla Svobody. Bylo to super.
Po doprohlídce celé hájovny jsme se ještě kousek přiblížily Loučeni a utábořily jsme se. Jen co jsme postavily stany, začalo pršet jak z konve, tak jsme si zalezly pod a na posed a pod plachtu, kterou jsme si postavily (posed už tam byl :D) a navečeřely jsme se. Potom už se začalo stmívat.
Během toho, co se stmívalo, jsme hrály hru ‘sto tři sto!‘ Bylo to fajn. Sice pršelo, ale to nám nevadilo, protože byla sranda a zábava, takže jsme na déšť úplně kašlaly a naplno se oddaly hře.
Když už byla větší tma, vysvětlila nám Áďa za ten den už poslední hru, a sice, že jsme měly přenést míček položený na vystřiženém kolečku pomocí provázků přes cestičku, kterou nám Adélka ukazovala. Ta hra byla taková odpočinková a později jsme za ní získaly cukr. Ale protože už byla tma jako v pytli, radši jsme si sedly do posedu a pod posed a zpívaly jsme na celý les táborové písničky. Zazpívaly jsme jich asi deset a už jsme začaly zívat a třást se zimou, tak jsme se dohodly, že si zazpíváme večerku a půjdeme spát… Tak dobrou.
Cvak
Neděle 21. 9.
Ráno jsme vařily kouzelný lektvar. Přidaly jsme tam všechny přísady, které jsme předchozí den získaly – ptačí srdce, kůži z humra a další, ale tajná přísada tam ještě chyběla. Proto jsme se, po sbalení stanů a všeho ostatního, vydaly do Loučeně do Labyrintária. Ještě před tím se k nám přidala Chip a odjela Blanka. Poté, už s Chipem, jsme po naučné stezce došly až do Loučeně, kde měl být někde Panoramix, který nám měl dát tajnou přísadu do lektvaru. Ale než jsme ho začaly hledat, prošly jsme si všechna bludiště. Některé jsme si jenom tak proběhly, ale v některých jsme si musely splnit nějaký úkol, který nám většinou zadala Áďa. Družina, která úkol splnila dříve, nebo lépe, dostala jednu indícii, podle kterých jsme nakonec měly najít Panoramixe.
Potom, co jsme si prošly všechna bludiště a labyrinty, začalo mrholit. Došly jsme si rychle pro batohy, které jsme měly schované v pokladně a šly jsme do altánku. Za chvilku se rozpršelo ještě víc.
V altánku jsme si vařily oběd. Lasičky dělaly těstoviny a Medvíďata tortilly. Když jsme dojedly, vydaly jsme se za Panoramixem. Když jsme k němu došly, dal nám do lektvaru poslední přísadu a když jsme se všechny napily, musely jsme přeprat Římana a tím jsme Panoramixe osvobodily.
Potom jsme uklidily po obědě a šly jsme ještě na chvíli na lanové prolézačky. Když jsme si je prolezly, musely jsme už jít na autobus, kterým jsme dojely do Nymburka. Odtud už jsme jely vlakem na Hlavní nádraží. Tím skončila naše zahajovací výprava za kouzelným lektvarem, kterou jsme si snad všechny užily!
Lída
Panoramixův dodatek:
Římani mě dovlekli do města zvaného Loucien, kde mě usadili do amfiteátru a nechali u mě jen jednoho strážce, který byl dokonce o polovinu menší než já. Asi se moc nebáli, že bych utekl. Sám bych to také nikdy nedokázal, dokonce mi ani nedovolili uvařit si čaj na zahřátí, když se spustil liják a já tam musel stát bez přístřeší. Naštěstí brzy přiběhli moji udatní vesničané a já jim v tajnosti předal poslední přísadu do kouzelného nápoje. Když se napili, snadno přemohli mého strašlivého strážce a odnesli ho do altánku, kde zůstal, dokud mě další skupinka mých drahých vesničanů nedovedla za ním. Oběd si vesničané naštěstí začali vařit až poté, co mě zachránili. Kdybych zjistil, že hodovali ještě před mojí záchranou, tak by se s kouzelným nápojem mohli navždy rozloučit.
Štěně
Štěně 20. 9. 2014
Komentáře:
| Vložení komentáře je možné až po přihlášení. |